Kořeny moderní psychologie

Kořeny moderní psychologie sahají až k význačným řeckým filozofům. Ti nejproslulejší z nich, Sokrates, Platon a Aristoteles, formulovali základní otázky související s duševním životem: Co je vědomí? Jsou lidé ve své podstatě racionální, nebo iracionální? Opravdu existuje něco jako svobodná volba? Tyto otázky a mnohé další, které se jim podobají, jsou dnes stejně důležité, jako byly před dvěma tisíci lety. Souvisejí totiž s povahou naší mysli a s duševními procesy, které jsou klíčovými prvky kognitivního přístupu v psychologii.

Starověký řecký filozof Sokrates položil základní otázky týkající se duševního života. Mnohé z nich mají dnes stejný význam, jaký měly za Sokratova života.

Jiné psychologické otázky se zabývají podstatou lidského těla a chování a jejich historické kořeny sahají stejně hluboko do minulosti. Hippokrates, často označovaný za "otce lékařství", žil přibližně ve stejné době jako Sokrates. Projevoval hluboký zájem o fyziologii, která studuje funkce živých organismů a jejich částí. Učinil důležitá zjištění o tom, jak mozek řídí jednotlivé tělesné orgány. Položil tak základy biologického přístupu v psychologii.

Hippokrates a biologický přístupAntická medicína

Hippokrates jako jeden z prvních propojil chování a řízení tělesných orgánů s mozkem, čímž už v antice položil základy dnešního biologického přístupu ke studiu lidské psychiky.

Nativismus a empirismus

Jedna z nejstarších diskusí v oboru psychologie přetrvává dodnes. Soustředí se na otázku, zda jsou lidské schopnosti vrozené, nebo získané zkušeností. Nativistické hledisko zastává názor, že člověk přichází na svět s vrozenou zásobou vědomostí a vrozeným pochopením reality. Dávní filozofové byli přesvědčeni, že člověk může získat znalosti a dobrat se k pochopení okolního světa prostřednictvím důkladného logického myšlení a sebepozorování. René Descartes podpořil v 17. století nativistický názor tvrzením, že některé pojmy (například Bůh, já, geometrické axiomy, dokonalost a nekonečno) jsou vrozené. Descartes je pozoruhodný také svým pojetím těla jako stroje, který lze zkoumat stejně jako jiné stroje. Právě zde tkví kořeny moderního pohledu na myšlení jako zpracování informací. Tímto pojetím se budeme zabývat na dalších stránkách této kapitoly. Empiristické hledisko zastává názor, že vědomosti jsou získávány prostřednictvím zkušeností a interakcí s okolním světem. Přestože tento názor hlásali již někteří staří řečtí filozofové, je toto stanovisko nejčastěji spojováno s anglickým filozofem 17. století Johnem Lockem. Podle jeho názoru je mysl člověka při narození jako tabula rasa neboli čistá a nepopsaná tabulka, na kterou zkušenost během dozrávání jedince "zapisuje" znalosti a způsoby chápání světa. Toto hledisko se stalo podnětem pro vznik asocianistické psychologie (někdy se také hovoří o asociační psychologii). Její stoupenci popírali existenci vrozených myšlenek nebo schopností. Místo toho tvrdili, že myšlenky vstupují do mysli prostřednictvím smyslů a potom se sdružují podle určitých principů, například podobnosti nebo kontrastu. S ranou asociační teorií je spjat současný výzkum paměti a učení. Klasická diskuse o nativismu a empirismu získala v posledních desetiletích mnoho nových odstínů. Přestože někteří psychologové stále tvrdí, že lidské myšlení a chování je dáno v prvé řadě biologickými zákonitostmi, nebo naopak zkušenostmi, většina psychologů dnes zastává integrovaný přístup. Uznávají, že biologické procesy (například dědičnost nebo procesy probíhající v mozku) ovlivňují myšlenky, pocity a chování, ale současně připouštějí, že i zkušenost hraje svou roli. Otázka tedy nezní, zda lidskou psychiku utváří dědičnost, nebo výchova, ale ptáme se raději, jak se na lidské psychice projevuje dědičnost a výchova současně (Plomin a Asbury, 2005). K problému dědičnosti a výchovy se budeme častokrát vracet v následujících kapitolách.

Nativismus

Člověk přichází na svět s vrozenou zásobou vědomostí a pochopením reality.
Poznání se utváří logickým myšlením a sebepozorováním.
Představitel: René Descartes (17. století).

Empirismus

Vědomosti jsou získávány výlučně prostřednictvím zkušeností a interakcí s okolním světem.
Lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná tabule).
Představitel: John Locke (17. století).

Počátky vědecké psychologie

Přestože filozofové a učenci se po celá staletí zajímali o principy fungování lidské mysli a těla, samotná vědecká psychologie se zrodila na sklonku 19. století – v roce 1879, kdy Wilhelm Wundt založil na univerzitě v německém Lipsku první psychologickou laboratoř. Podnětem pro založení Wundtovy laboratoře bylo přesvědčení, že mysl a chování se mohou stát předmětem vědecké analýzy stejně jako planety, chemické látky nebo orgány lidského těla. Wundt se ve svém výzkumu zaměřil v první řadě na smysly, zejména na zrak, ale se svými spolupracovníky zkoumal také pozornost, emoce a paměť.

Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku.

Při studiu duševních procesů se Wundt spoléhal na introspekci. Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Příkladem introspekce je zpráva určité osoby o tom, jak těžký je pro ni určitý předmět nebo jak jasný je pro ni záblesk světla. Introspektivní metoda byla převzata z filozofie, ale Wundt ji obohatil o nový rozměr. Pouhé sebepozorování totiž nestačilo a bylo nutné doplnit je o experimenty. Wundt ve svých experimentech systematicky měnil fyzikální vlastnosti podnětu, například intenzitu, a pomocí introspektivní metody určoval, jakým způsobem účastník výzkumu při těchto změnách vědomě vnímá podnět. Metoda introspekce však nebyla použitelná zejména při sledování rychlých duševních procesů. I po důkladném nácviku uváděli různí lidé různé vjemy dokonce i u jednoduchých smyslových podnětů a z takových pokusů bylo možné vyvodit jen velmi málo závěrů. Proto introspekce není ústřední součástí současného kognitivního přístupu. Později uvidíme, že reakce některých psychologů na introspekci sehrála určitou úlohu při vzniku dalších moderních přístupů.

Strukturalismus a funkcionalismus

V 19. století zaznamenala chemie a fyzika velké pokroky, neboť vědcům se podařilo rozložit složité částice (molekuly) na jejich stavební prvky (atomy). Tyto úspěchy povzbudily psychology k hledání duševních prvků, které lze slučovat do komplexních zkušeností. Stejně jako chemikové zjistili, že voda se skládá z vodíku a kyslíku, čekali i psychologové, že by například mohli rozložit chuť limonády (vjem) na prvky jako sladkost, hořkost a chlad (počitky). Hlavním zastáncem tohoto směru ve Spojených státech byl Wundtův žák, psycholog působící na Cornellově univerzitě E. B. Titchener. Pro tento směr psychologie, který se zabýval analýzou duševních struktur, zavedl Titchener termín strukturalismus. Někteří psychologové však nesouhlasili s čistě analytickým přístupem strukturalismu. William James, významný psycholog na Harvardově univerzitě, byl toho názoru, že prvky vědomí jsou méně důležité než pochopení jeho proměnlivé a osobní podstaty. Jamesův přístup byl nazván funkcionalismus a je definován jako studium operací mysli sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm. Zájem psychologů 19. století o adaptaci vycházel ze zveřejnění Darwinovy evoluční teorie. Někteří tvrdili, že vědomí se vyvinulo pouze proto, že mělo jistý účel při řízení činností jedince. Máme-li podle názoru funkcionalistů zjistit, jak se organismus přizpůsobuje prostředí, je nezbytné pozorovat jeho skutečné chování. Strukturalisté i funkcionalisté přesto shodně považovali psychologii za vědu o vědomé zkušenosti.

Strukturalismus: Směr hledající základní duševní prvky (počitky), ze kterých se skládá složitá zkušenost (např. vjem chuti rozložený na sladkost, hořkost a chlad). Představitel E. B. Titchener.
Funkcionalismus: Směr zdůrazňující studium operací mysli a jejího účelu z hlediska adaptace na prostředí. Vycházel z Darwinovy evoluční teorie. Představitel William James.

Nové psychologické školy 20. století

Strukturalismus a funkcionalismus hrály významnou roli v raném vývoji psychologie 20. století. Protože oba uvedené směry přistupovaly k předmětu studia systematicky, byly považovány za soupeřící psychologické školy. Kolem roku 1920 je však vytěsnily tři nové psychologické školy: behaviorismus, gestaltistická psychologie a psychoanalýza.

William James, John B. Watson a Sigmund Freud byli klíčovými postavami v rané historii psychologie. James založil směr zvaný funkcionalismus, Watson byl zakladatelem behaviorismu a Freud vytvořil teorii a metodu psychoanalýzy.

Behaviorismus

Z těchto tří směrů měl největší vliv na vědeckou psychologii v Severní Americe právě behaviorismus. Jeho zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost. Při studiu chování zvířat a malých dětí se Watson o vědomí vůbec nezmiňoval. Došel k závěru, že psychologie zvířat a psychologie dětí mohou nejen fungovat jako samostatné vědecké disciplíny, ale také se stát vzorem pro psychologii dospělých. Watson byl přesvědčen, že má-li se psychologie stát vědou, musí být psychologické údaje otevřeny stejnému veřejnému přezkoumávání, jakému jsou vystaveny údaje kterékoli jiné vědy. Chování je veřejné, vědomí je soukromé. Věda by se měla zabývat pouze veřejnými skutečnostmi. Psychologové už v té době začali ztrácet trpělivost s introspekcí, a proto se nový behaviorismus rychle rozšířil a mnoho mladších psychologů ve Spojených státech se začalo považovat za behavioristy.

Za důležitou součást behavioristického bádání byl pokládán výzkum ruského fyziologa I. P. Pavlova zaměřený na podmíněné reflexy, nicméně na šíření vlivu behaviorismu měl hlavní podíl právě Watson.

Watson a další vyznavači behaviorismu tvrdili, že téměř veškeré chování je výsledkem podmiňování a že prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li například dítěti sušenku, aby přestalo kňourat, posilujeme (odměňujeme) tak kňourání. Podmíněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, ze které mohou vzniknout mnohem složitější typy chování. Všechny typy složitých vzorců chování vznikající na základě specifického nácviku nebo výchovy nebyly považovány za nic jiného než za vnitřně propojený systém podmíněných reakcí. Behavioristé měli sklon popisovat psychologické jevy z hlediska podnětu a reakce, čímž dali podnět ke vzniku výrazu S-R psychologie (stimulus-response, tedy podnět-reakce). Všimněte si však, že samotná S-R psychologie není teorií ani směrem, ale soustavou pojmů, které lze použít pro předávání psychologických informací. Terminologie S-R se tu a tam v psychologii užívá dodnes.

BehaviorismusJohn B. Watson a vliv I. P. PavlovaZákladní škola psychologie

Behaviorismus zavrhl introspekci a studium vědomí. Vědecká psychologie se podle něj měla zabývat výhradně pozorovatelným chováním (tzv. "veřejnými skutečnostmi"), přičemž veškeré chování je považováno za výsledek vlivu prostředí, posilování a podmiňování (S-R psychologie).

Gestaltistická psychologie

Kolem roku 1912, tedy v době, kdy se ve Spojených státech uchytil behaviorismus, se v Německu zrodila gestaltistická (tvarová) psychologie. Německým výrazem Gestalt neboli "tvar" se začal označovat přístup, který zastával Max Wertheimer a jeho kolegové Kurt Koffka a Wolfgang Köhler. Všichni tři posléze emigrovali do Spojených států. Hlavním zájmem gestaltistických psychologů bylo vnímání (percepce). Domnívali se, že percepční zkušenosti závisejí na vzorcích podnětů a na uspořádání zážitků. To, co skutečně vidíme, souvisí s pozadím, na kterém se nám pozorovaný objekt jeví, i s dalšími aspekty celkového vzorce stimulace (více v 5. kapitole). Celek se tedy liší od prostého součtu svých částí, protože závisí na vztazích mezi částmi. Jestliže se například zadíváme na tři úhly nakreslené blízko sebe, vnímáme je spíše jako jeden velký trojúhelník - jeden tvar neboli Gestalt - než jako tři malé úhly.

Při pohledu na tři úhly rovnostranného trojúhelníka nevnímáme tři samostatné úhly, ale spíše celý trojúhelník.

Gestaltističtí psychologové se zajímali například o vnímání pohybu, o odhadování velikosti a o proměny barev při různém osvětlení. Tyto zájmy je přivedly k řadě interpretací učení, paměti a řešení problémů, které vycházely z vnímání. Gestaltisté tak položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Gestaltističtí psychologové ovlivnili také zakladatele moderní sociální psychologie - byli mezi nimi Kurt Lewin, Solomon Asch a Fritz Heider -, kteří rozšířili gestaltistické principy na chápání interpersonálních jevů (Jones, 1998). Například Asch (1946) rozšířil gestaltistickou představu, že lidé vnímají spíše celek než jeho jednotlivé části, od prostého vnímání objektů ke složitějšímu případu vnímání osob (Taylor, 1998). Gestaltisté rovněž považovali přiřazování významu a struktury nově příchozím podnětům za automatický a nevědomý proces. Tento gestaltistický názor dodnes ovlivňuje soudobý výzkum sociální kognice (viz 18. kapitola: Moskowitz, Skurnik a Galinsky, 1999).

Gestaltistická psychologieTvarová psychologie

Vznikla v Německu a zaměřovala se primárně na vnímání. Její hlavní myšlenkou bylo, že "celek se liší od prostého součtu svých částí" – to, jak vnímáme svět, závisí na celkovém vzorci a vztazích. Tento přístup výrazně ovlivnil dnešní kognitivní a sociální psychologii.

Psychoanalýza

Psychoanalýza je současně teorií osobnosti i metodou psychoterapie. Vytvořil a rozvinul ji Sigmund Freud na přelomu 19. a 20. století. Ústředním pojmem Freudovy teorie je nevědomí - tedy myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, které si neuvědomujeme. Freud byl přesvědčen, že dětská nepřijatelná (zakázaná nebo trestaná) přání jsou vytlačována z vědomí a stávají se součástí nevědomí, odkud ovšem nadále ovlivňují naše myšlenky, pocity a jednání. Nevědomé myšlenky se projevují ve snech či v podobě chybných úkonů jako například přeřeknutí. Při terapii používal Freud metodu volné asociace, při níž pacient dostal pokyn, aby řekl, cokoli ho zrovna napadne. Tímto způsobem se nevědomá přání dostávala do vědomí. Stejnému účelu sloužila i analýza snů. Podle klasické freudovské teorie byl součástí motivace nevědomých přání téměř vždy sex nebo agrese. Právě z tohoto důvodu nebyla Freudova teorie při svém prvním uveřejnění příliš široce přijata. Ani současní psychologové nepřijímají Freudovu teorii v celém jejím rozsahu, ale většinou souhlasí s tím, že myšlenky, cíle a motivy lidí mohou někdy působit mimo jejich vědomí.

Psychoanalýza a Sigmund FreudHlubinná psychologie

Tato škola přinesla převratný koncept "nevědomí" – skrytých myšlenek, pudů a tužeb (často sexuální nebo agresivní povahy), které byly vytlačeny z vědomí, avšak neustále formují a ovlivňují lidské chování, emoce a motivy.

Moderní vývoj psychologie ve 20. století

Přestože gestaltistická psychologie a psychoanalýza významně přispěly k rozvoji psychologie, až do 2. světové války převládal v psychologii behaviorismus, zejména ve Spojených státech. Po válce se zájem o psychologii zvýšil. Začaly být dostupné moderní přístroje a elektronická zařízení a bylo možné zkoumat širší škálu otázek. Začalo být zřejmé, že starší teoretické přístupy byly příliš omezující. Tento názor byl dále posílen rozvojem počítačů v padesátých letech minulého století. Počítače dokázaly plnit úkoly - například hrát šachy a dokazovat matematické poučky –, které dříve dělali jen lidé. Počítače tedy nabídly psychologům účinný nástroj pro vytváření teorií o psychologických procesech. Herbert Simon (který později obdržel Nobelovu cenu) se svými spolupracovníky publikoval na sklonku padesátých let minulého století řadu studií, v nichž popisoval, jak lze psychologické jevy simulovat na počítači. Mnohé psychologické koncepty byly přepracovány z hlediska modelů založených na zpracování informací. Tyto modely považovaly člověka za zpracovatele informací a přinášely dynamičtější přístup k psychologii než behaviorismus. Přístup založený na zpracování informací kromě toho umožnil přesněji formulovat některé myšlenky gestaltistické psychologie a psychoanalýzy. Starší představy o podstatě mysli mohly být vyjádřeny v konkrétních pojmech a porovnány se současnými údaji. Například funkci paměti můžeme přirovnat k tomu, jak počítač ukládá a vyhledává informace. Stejně jako může počítač přenášet informace z dočasné paměti typu RAM k trvalejšímu uložení na pevném disku, i naše krátkodobá paměť se může chovat jako přestupní stanice k dlouhodobé paměti (Atkinson a Shiffrin, 1992). Dalším důležitým podnětem pro psychologii v padesátých letech minulého století byl rozvoj moderní lingvistiky. Lingvisté začali vytvářet teorie o mentálních strukturách potřebných pro porozumění jazyku a jeho užívání. Průkopníkem v této oblasti byl Noam Chomsky, jehož kniha Syntactic Structures (Syntaktické struktury) z roku 1957 se stala podnětem pro první významné psychologické analýzy jazyka a podnítila také vznik psycholingvistiky. V téže době se výrazně začala rozvíjet také neuropsychologie. Objevy týkající se mozku a nervové soustavy odhalily jasný vztah mezi nervovými a duševními procesy. K dalšímu zkoumání těchto vztahů přispěl vývoj biomedicínské technologie v posledních desetiletích. V roce 1981 obdržel Roger Sperry Nobelovu cenu za to, že prokázal existenci vazeb mezi specifickými oblastmi mozku a konkrétními myšlenkovými a behaviorálními procesy, jimiž se budeme zabývat ve 2. kapitole. Rozvoj modelů zpracování informací, psycholingvistiky a neuropsychologie vyústil v psychologický přístup, který je orientován vysoce kognitivně. Přestože hlavním zájmem tohoto přístupu je vědecká analýza duševních procesů a struktur, kognitivní psychologie se nezabývá výlučně myšlením a věděním. Na mnoha místech této knihy se přesvědčíme, že kognitivní přístup se rozšířil do mnoha dalších oblastí psychologie včetně psychologie vnímání, motivace, emocí, osobnosti i klinické a sociální psychologie. Stručně řečeno, těžiště zájmu psychologů opsalo v průběhu 20. století úplný kruh. Poté co psychologové nejprve zavrhli introspekci jako nedostačující nástroj vědeckého bádání a vrhli se na studium pozorovatelného chování, teď se znovu vracejí k úvahám o skrytých aspektech mysli - avšak tentokrát mají k dispozici nové a výkonnější nástroje zkoumání.

50. léta 20. století

Rozvoj počítačů podnítil vznik modelů zpracování informací. Mysl začala být dynamicky připodobňována k počítači (např. paměť jako dočasná RAM a pevný disk).

1957

Noam Chomsky publikuje knihu Syntaktické struktury, což dalo podnět ke vzniku psycholingvistiky a zkoumání mentálních struktur jazyka.

1981

Roger Sperry obdržel Nobelovu cenu za prokázání vazeb mezi specifickými oblastmi mozku a chováním, což urychlilo rozvoj neuropsychologie.

Dílčí shrnutí a otázky k zamyšlení

Dílčí shrnutí

Počátky psychologie spadají do čtvrtého a pátého století př. n. l. Jedna z nejstarších debat o lidské psychologii se soustředila na otázku, zda jsou lidské schopnosti vrozené, nebo získané (nativismus versus empirismus).
Vědecká psychologie se zrodila na sklonku 19. století spolu s představou, že mysl a chování mohou být předmětem vědecké analýzy. První experimentální psychologickou laboratoř založil Wilhelm Wundt na univerzitě v Lipsku v roce 1879.
Mezi první psychologické "školy" 20. století patřil strukturalismus, funkcionalismus, behaviorismus, gestaltistická psychologie a psychoanalýza.
Později ve 20. století se začala rozvíjet teorie zpracování informací, psycholingvistika a neuropsychologie.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

Jaké domněnky a představy o lidské povaze stojí v pozadí různých historických přístupů k psychologii?

Vezmeme-li v úvahu zmíněné představy a domněnky, které z historických přístupů jsou vzájemně kompatibilní a které ne?

Historické základy psychologie