Nyní již máme určitou představu o tématech, jimiž se psychologové zabývají, a víme také něco o jejich přístupech v rámci psychologie. Můžeme se tedy zaměřovat na výzkumné strategie, které psychologové používají při zkoumání zmíněných problémů. Obecně se výzkum skládá ze dvou kroků: (1) nejprve je třeba vytvořit vědeckou hypotézu a (2) potom je nutné ji ověřit.

Vytváření hypotéz

Prvním krokem v jakémkoli výzkumném projektu je vytvoření hypotézy – tedy tvrzení, které bude ověřeno – o zkoumaném tématu. V souvislosti s dětskou amnézií bychom například mohli vyslovit hypotézu, že lidé si dokážou vybavit více vzpomínek ze svého raného života, pokud se vrátí na místo, kde se dané události odehrály. Jak badatel k takové hypotéze dospěje? Na tuto otázku nemáme jednoznačnou odpověď. Bystrý pozorovatel přirozených situací může mít při vytváření hypotéz výhodu. Možná si všimne, že si vybaví více vzpomínek na svá středoškolská léta, když je u rodičů. Tato skutečnost by mohla být podnětem pro vyslovení zmíněné hypotézy. Není také na škodu být velmi dobře obeznámen s příslušnou vědeckou literaturou, tedy s dříve publikovanými knihami a články na dané téma. Nejdůležitějším zdrojem vědeckých hypotéz je však často vědecká teorie, vzájemně propojený soubor výroků o konkrétním jevu. Například jedna z teorií sexuální motivace tvrdí, že existuje genetická predispozice k heterosexualitě nebo homosexualitě. Toto tvrzení vede k vytvoření testovatelné vědecké hypotézy, že jednovaječná dvojčata, která mají stejné geny, budou mít stejnou sexuální orientaci s větší pravděpodobností než dvojvaječná dvojčata, která mají stejnou jen asi polovinu genů. Konkurenční teorie zase tvrdí, že zdrojem sexuální orientace jedince jsou události prožité v dětství, a vytváří odlišný soubor hypotéz, které mohou být rovněž testovány. Testování hypotéz odvozených od konkurenčních teorií je jedním z nejúčinnějších nástrojů podporujících vědecký pokrok. Výraz vědecký znamená, že výzkumné metody použité při shromažďování údajů jsou (1) nepředpojaté – nedávají přednost jedné hypotéze před druhou, a (2) reliabilní, tedy spolehlivé – jiní kvalifikovaní lidé mohou pozorování opakovat se stejnými výsledky. Metody, jimiž se budeme v této části zabývat, tyto požadavky splňují. Některé metody sice lépe vyhovují určitému psychologickému směru než jinému, ale v zásadě platí, že všechny mohou být použity v rámci každého směru.

Experimenty

Nejúčinnější vědeckou metodou je experiment. Experimenty jsou nejprůkaznějším způsobem testování hypotézy o příčině a následku (účinku). Badatel pečlivě kontroluje podmínky - často v laboratoři - a provádí měření s cílem odhalit kauzální vztahy mezi proměnnými. Proměnná je veličina, která může nabývat různých hodnot. Lze například provést experiment, který bude zkoumat, zda délka spánku vyvolává změny paměti (klesá schopnost vybavit si vzpomínek z dětství při nedostatku spánku?). Pokud experiment prokáže, že výkonnost paměti se systematicky mění s počtem hodin spánku, byl mezi uvedenými dvěma proměnnými zjištěn pravidelný kauzální vztah. Schopnost zajistit přesnou kontrolu nad proměnnými odlišuje experimentální metodu od ostatních metod vědeckého pozorování. Vyslovme například hypotézu, že jedinci budou při řešení matematické úlohy podávat lepší výkon, pokud za správný výkon dostanou více peněz. Při ověřování této hypotézy může experimentátor náhodně rozdělit účastníky do tří skupin. První skupině slíbí za dobrý výkon deset eur, druhé skupině slíbí pět eur a třetí skupině neslíbí žádné peníze. Experimentátor potom měří a porovnává výkony všech tří skupin, aby zjistil, zda vyšší suma (předpokládaná příčina) přinese lepší výkon (předpokládaný následek). V popsaném experimentu je výše slíbené odměny nezávislou proměnnou, protože nezávisí na tom, co účastníci pokusu dělají. Nezávislá proměnná je vlastně pod úplnou kontrolou experimentátora, který ji vytváří a ovládá její proměny. Nezávislá proměnná představuje v experimentu předpokládanou "příčinu". Předpokládaný "následek" v experimentu je závislá proměnná, protože předpokládáme, že závisí na hodnotě nezávislé proměnné. V našem pokusu je závislou proměnnou výkon účastníků při řešení matematické úlohy. Experimentátor manipuluje nezávislou proměnnou a pozoruje závislou proměnnou, aby zjistil výsledek experimentu. Závislá proměnná je téměř vždy nějaký měřitelný rys chování zkoumané osoby (probanda). Skupiny, kterým budou vyplaceny peníze, jsou experimentální skupiny, tedy skupiny, v nichž je přítomna předpokládaná příčina. Skupina, která nedostane peníze, se označuje jako kontrolní skupina, tedy taková, v níž předpokládaná příčina chybí. Obecně lze říci, že kontrolní skupina slouží jako výchozí bod, s nímž jsou srovnávány experimentální skupiny. Jedním z důležitých rysů výše popsaného experimentu je náhodné přiřazení účastníků do skupin. Náhodné rozdělení (randomizace) znamená, že každý účastník má stejnou pravděpodobnost umístění do kterékoli skupiny. Bez náhodného přiřazení by si experimentátor nemohl být jistý, že kromě nezávislé proměnné výsledky neovlivnil také nějaký jiný faktor. Experimentátor by nikdy neměl účastníkům dovolit, aby si sami vybírali skupinu. Pouze při náhodném rozdělení si můžeme být jistí, že všechny vnější proměnné - například osobnost účastníka, denní doba nebo pokročilost studijního semestru - jsou rovnoměrně zastoupeny ve všech skupinách, a existuje tedy malá pravděpodobnost, že zkreslí výsledek. Experimentální metodu lze použít i mimo laboratoř. Při výzkumu obezity je možné zkoumat účinky různých metod kontroly hmotnosti tím, že se tyto metody budou zkoušet na různých, ale podobných skupinách obézních jedinců. Experimentální metoda je záležitostí logiky, nikoli umístění. Přesto se většina experimentů stále odehrává v laboratořích, a to zejména proto, že laboratorní prostředí umožňuje přesněji měřit chování a lépe kontrolovat proměnné. Experimenty, které jsme až dosud popisovali, zkoumaly vliv jedné nezávislé proměnné na jednu závislou proměnnou. Je však pravda, že omezení výzkumu pouze na jednu nezávislou proměnnou může být pro studium některých problémů příliš svazující. Proto jsou v psychologickém výzkumu běžné multivariační experimenty, které současně manipulují s několika nezávislými proměnnými (například by experimentátor u finančně ohodnocených skupin ještě měnil úroveň obtížnosti matematických úloh).

Měření a statistika

Psychologové, kteří pracují experimentálními metodami, musí často předkládat údaje o množství nebo kvantitě. Proměnné lze někdy měřit fyzikálními jednotkami, například počtem hodin nebo dávkou léku. Jindy je nutné proměnnou hodnotit podle určité odstupňované škály (například pětistupňová škála agrese nikdy, málokdy, někdy, často, vždy). Kvůli přesné komunikaci vyžadují experimenty určitou formu měření, tedy systém přiřazování číselných hodnot konkrétním proměnným. Při pokusu badatelé obvykle provádějí měření u mnoha účastníků. Výsledkem jsou tedy údaje v podobě souboru číselných hodnot, které je třeba sumarizovat a interpretovat. Při řešení tohoto úkolu používá experimentátor statistiku, tedy vědu, která shromažďuje údaje o skupině jedinců a potom z nich vyvozuje závěry. Nejčastěji používaným statistickým údajem je střední hodnota, což je odborné označení pro aritmetický průměr. Ve studiích se srovnávají dvě střední hodnoty (experimentální a kontrolní skupiny). Pokud je rozdíl mezi nimi malý, statistikové řeší problém pomocí testů, které jim pomohou určit, zda je zjištěný rozdíl významný. Jestliže psycholog prohlásí, že rozdíl je statisticky významný, myslí tím, že naměřené údaje byly podrobeny statistickému testu a pozorovaný rozdíl s velkou pravděpodobností nevznikl náhodou ani vlivem několika krajních případů.

Přehled pojmů: Terminologie experimentálního výzkumu

Hypotéza: Tvrzení o příčině a následku, které může být testováno.
Experiment: Pečlivě kontrolovaný test hypotézy o příčině a následku.
Proměnná: Veličina, která může nabývat různých hodnot a lze ji měřit.
Nezávislá proměnná: Proměnná, jež představuje předpokládanou 'příčinu'; je nezávislá na tom, co účastníci experimentu dělají, a je plně pod kontrolou experimentátora.
Závislá proměnná: Veličina, která představuje předpokládaný 'následek'; její hodnota závisí na hodnotě nezávislé proměnné.
Experimentální skupina: Skupina, v níž je přítomna předpokládaná příčina.
Kontrolní skupina: Skupina, v níž není přítomna předpokládaná příčina.
Náhodné rozdělení: Systém rozdělení účastníků, ve kterém má každý účastník stejnou pravděpodobnost přiřazení do kterékoli skupiny.
Měření: Systém přiřazování číselných hodnot různým hodnotám proměnných.
Statistika: Matematické postupy, s jejichž pomocí lze určit, s jakou pravděpodobností je možné použít konkrétní údaj pro zevšeobecnění a vyvozování závěrů.

Korelace

Ne všechny problémy lze zkoumat experimentální metodou. V mnoha situacích nemá badatel žádnou kontrolu nad tím, který subjekt je pod vlivem jakých podmínek. Kdybychom například chtěli testovat hypotézu, že anorektičtí lidé jsou vnímavější vůči změnám chuti než lidé s normální hmotností, nemohli bychom vybrat skupinu osob s normální hmotností a po polovině z nich chtít, aby se stali anorektiky. Místo toho vybereme osoby, které již jsou anorektické, a další osoby s normální hmotností a sledujeme, zda se liší jejich vnímavost k chuťovým podnětům. Obecně řečeno můžeme s využitím korelační metody zjistit, zda určitá proměnná, kterou nemáme pod kontrolou, souvisí čili koreluje s jinou proměnnou, jež nás zajímá. K tomuto úkolu se používá takzvaný korelační koeficient, který určuje stupeň vzájemné závislosti dvou proměnných. Korelační koeficient se označuje symbolem r a je vyjádřen číslem v intervalu od -1,00 do +1,00. Dokonalá závislost, která je však vzácná, se označuje koeficientem 1,00 (je-li závislost pozitivní, má číslo kladnou hodnotu, v případě negativní závislosti má číslo zápornou hodnotu). Neexistuje-li mezi dvěma jevy žádný vztah, blíží se korelační koeficient nule. S růstem hodnoty r od 0 k 1 (nebo od 0 k -1) vzrůstá těsnost vztahu. Korelace může mít kladnou nebo zápornou hodnotu (+ nebo -). Znaménko ukazuje, zda je mezi dvěma proměnnými pozitivní nebo negativní korelace. Při pozitivní korelaci hodnoty obou proměnných společně stoupají a klesají; při negativní korelaci s růstem hodnoty jedné proměnné klesá hodnota druhé proměnné. Předpokládejme, že korelace mezi počtem absencí studenta na přednáškách a známkou při závěrečné zkoušce je -0,40 (čím více absencí, tím horší známka). Naopak korelace mezi účastí na přednáškách a výsledkem zkoušky je +0,40. Síla vazby je stejná, ale znaménko ukazuje, zda sledujeme zameškané hodiny, nebo účast studenta na přednáškách. Pro získání jasnější představy o korelačním koeficientu uvažujme o hypotetické studii zaměřené na pacienty postižené poškozením mozku, které vede k potížím při rozpoznávání tváří (prozopagnozii). Zajímá nás, zda se stupeň nedostatečného rozpoznání tváře čili míra chyb zvyšuje úměrně rozsahu poškození tkáně. Pokud počet chyb vzrůstá přímo úměrně rozsahu poškození, korelace je pozitivní. Pokud se však nezaměříme na chyby, ale na správné odpovědi, korelace se stane negativní, protože s rozsáhlejším poškozením mozku je spojeno méně správných odpovědí. Kdybychom zkoumali závislost schopnosti rozeznávat tváře na tělesné výšce pacienta, zjistili bychom, že mezi těmito veličinami žádný vztah neexistuje a korelace je nulová.

Představme si hypotetické údaje deseti pacientů s poškozením mozku. Pokud by každý výsledek představoval jeden bod v grafu, čím těsněji by tyto body tvořily stoupající nebo klesající přímku, tím více by se korelace blížila k hodnotě +1,00 nebo -1,00. U zcela nesouvisejících jevů, jako je výkon v testu rozpoznávání tváří a tělesná výška pacienta, je korelace nulová.

V psychologickém výzkumu se hodnota korelačního koeficientu 0,60 a více považuje za poměrně vysokou. Korelace v rozmezí 0,20 - 0,60 mají praktickou i teoretickou hodnotu a jsou užitečné při vytváření předpovědí. Korelace v intervalu 0 - 0,20 musí být posuzovány obezřetně a při vytváření předpovědí jsou užitečné jen minimálně.

Testy

Korelační metoda se často užívá v souvislosti s testováním, které měří schopnosti, výkon nebo jiné psychologické rysy. Test vytváří standardní situaci, v níž se ocitá skupina lidí, kteří se liší nějakým rysem. Odchylky ve výsledcích testu je možné korelovat s odchylkami jiné proměnné. Například výsledky testu matematických schopností lze korelovat s pozdějšími známkami u zkoušky z matematiky. Je-li korelace vysoká, je možné na základě výsledků testu určit, který z nových studentů by měl být zařazen do pokročilé skupiny.

Korelace a kauzalita

Mezi experimentálními a korelačními studiemi je významný rozdíl. V typické experimentální studii je hodnota jedné proměnné (nezávislá proměnná) systematicky měněna tak, aby bylo možné zjistit její kauzální účinek na jinou proměnnou. Z korelačních studií nelze vyvozovat vztahy příčiny a následku. Studie například prokázaly, že čím více malí chlapci sledují televizní pořady obsahující násilí, tím agresivněji se chovají. Ale vyvolává sledování násilí v televizi agresivitu, nebo si agresivnější chlapci častěji vybírají televizní pořady s násilným obsahem? Kdybychom neměli k dispozici nic jiného než korelaci, nedokázali bychom říci, která proměnná je příčinou a která následkem. Korelace může nastat i mezi dvěma proměnnými, mezi nimiž není vztah příčiny a následku. Dávno předtím, než důkladné lékařské studie prokázaly, že cigaretový kouř vyvolává rakovinu, byla prokázána korelace mezi kouřením a rakovinou plic. Vědělo se tedy, že kuřáci s větší pravděpodobností onemocní rakovinou. Jenže tabákové společnosti podotýkaly, že tato korelace nevylučovala možnost třetí příčiny (například kdyby lidé v průmyslových oblastech kouřili více, příčinou by mohl být znečištěný vzduch, nikoli samotné kouření). Předpoklad o kauzalitě z korelačních studií bez dalších experimentů nelze vyvodit, protože korelace nemusí nutně znamenat vztah příčiny a následku.

Rozdíl mezi experimentem a korelacíMetodologie

Zatímco experiment aktivně manipuluje nezávislou proměnnou za účelem zjištění příčiny a následku (kauzality), korelace pouze matematicky popisuje, zda a jak silně dvě přirozeně se vyskytující proměnné spolu souvisejí (bez možnosti potvrdit kauzalitu).

Pozorování

Přímé pozorování

V raných fázích výzkumu může být tou nejúčinnější cestou k vysvětlení určitého jevu přímé pozorování, tedy prosté sledování studovaného jevu v přirozených podmínkách. Důkladné pozorování zvířecího a lidského chování je výchozím bodem velké části výzkumů v psychologii. Videozáznamy novorozenců podrobně zachycují jejich činnost krátce po narození a ukazují nám typy podnětů, na které novorozenci reagují. Badatelé pozorující přirozené chování však musí být důkladně vycvičení v pozorování a přesném zaznamenávání událostí, aby jejich záznamy nebyly ovlivněny jejich vlastní předpojatostí.

Z terénních studií se o sociálním chování často dozvíme více než ze experimentálních studií. Profesorka Shirley Strumová pozorovala v Keni jednu tlupu paviánů déle než 20 let. Rozeznávala jednotlivá zvířata a denně zaznamenávala jejich chování a sociální interakce. Údaje získané pozorováním přinesly pozoruhodné informace o mentálních schopnostech paviánů a úloze přátelství v jejich sociálním systému.

Metody pozorování lze použít také v laboratoři, pokud je studovaný problém částečně biologické povahy. Například William Masters a Virginia Johnsonová (1966) vyvinuli metody přímého pozorování sexuálních reakcí v laboratoři. Přestože badatelé připouštěli, že lidská sexualita má kromě biologického aspektu ještě mnoho dalších rozměrů, jejich pozorování fyziologických složek bylo velmi užitečné pro pochopení podstaty lidské sexuality.

Metoda dotazování

Některé problémy je obtížné studovat metodou přímého pozorování, ale lze je studovat metodou nepřímého pozorování prostřednictvím dotazníků nebo rozhovorů. Metoda dotazování je však náchylnější ke zkreslení. Důležitý je zejména efekt společenské vhodnosti (sociální dezirability), který nastává, když se lidé snaží ukázat se v příznivějším světle (mohou například tvrdit, že cvičí častěji, než je tomu ve skutečnosti). Přesto však metoda dotazování přinesla mnoho důležitých výsledků, jako například průkopnické studie Alfreda Kinseyho o sexuálním chování na základě tisíců rozhovorů.

Vědci pracující metodou dotazování se ptají jednotlivců na jejich postoje a chování. Mají-li být výsledky výzkumu platné, musí být vzorek respondentů (dotazovaných osob) reprezentativním výběrem ze studované populace.

Případové studie

Další metodou nepřímého pozorování je případová studie (kazuistika), která je částečnou biografií konkrétního jedince. Případové studie jsou vlastně biografie určené pro vědecký výzkum. Hlavním omezením je skutečnost, že se spoléhají na vzpomínky a rekonstrukce minulých událostí, které jsou často zkreslené nebo neúplné. Mají tolik omezení, že není vhodné je používat pro přímé testování hypotéz, ale hodí se spíše pro vytváření nových hypotéz, které lze následně testovat spolehlivějším způsobem.

Literární rešerše

Jednou z metod psychologického výzkumu je zpracování literárního přehledu či rešerše. Literární rešerše je odborné shrnutí existujícího výzkumu na dané téma. Literární rešerše mohou mít dvě podoby:

Narativní rešerše

Autoři slovně popisují uskutečněné studie a diskutují o přesvědčivosti dostupných psychologických důkazů.

Metaanalýza

Autoři s pomocí statistických metod kombinují výsledky dřívějších studií a na jejich základě vyslovují určité závěry. Metaanalýza považuje za "případ" každou jednotlivou studii, která přináší vlastní jedinečné souborné údaje, jež jsou dále sumarizovány na vyšší metaúrovni analýzy. Je systematičtější a nestrannější než narativní rešerše.

Etické problémy v psychologickém výzkumu

Psychologové studují živé bytosti, a proto musí být citliví vůči etickým problémům, které se mohou v průběhu výzkumu objevit. Americká psychologická asociace (APA) a její protějšky v Kanadě a Velké Británii proto vytvořily směrnice, které upravují zacházení s lidskými i zvířecími subjekty. Federální předpisy ve Spojených státech vyžadují, aby každá instituce, která provádí výzkum financovaný z federálních prostředků, ustanovila interní kontrolní komisi, jejímž úkolem je posuzovat navrhované výzkumné projekty a postarat se o to, aby se řádně zacházelo se všemi zkoumanými (pokusnými) subjekty.

Výzkum na lidech

Pro zajištění etického zacházení s lidskými subjekty se badatelé i kontrolní komise musí řídit třemi základními zásadami:

Minimální riziko

První zásadou etického zacházení se zkoumanými osobami je minimální riziko. Riziko očekávatelné ve výzkumu by ve většině případů nemělo být vyšší, než je to, s jakým se lidé setkávají v běžném životě. Zkoumaná osoba by samozřejmě neměla být vystavena fyzickému násilí ani nebezpečí zranění. Někdy je však obtížné přesně vymezit, jak je to s etickou ospravedlnitelností míry psychologického stresu. V běžném životě lidé samozřejmě někdy lžou, chovají se nezdvořile nebo zneklidňují ostatní. Za jakých okolností je však pro badatele eticky ospravedlnitelné zacházet se zkoumanou osobou podobným způsobem jen proto, aby splnil cíle výzkumného projektu? Těmito otázkami se zabývají kontrolní komise u každého jednotlivého případu.

Informovaný souhlas

Druhou zásadou etického zacházení se zkoumanými osobami je jejich informovaný souhlas. Zkoumané osoby musí být předem informovány o všech aspektech studie, které by mohly ovlivnit jejich ochotu ke spolupráci. Po tomto vysvětlení musí vstoupit do studie dobrovolně a musí jim být umožněno kdykoli a bez jakéhokoli znevýhodnění studii opustit, pokud se k tomu rozhodnou. Stejně jako je tomu u zásady minimálního rizika, ani zásadu informovaného souhlasu není vždy snadné naplnit. Konkrétně, informovaný souhlas se někdy ocitá v rozporu s dalším běžným požadavkem výzkumu, a sice že zkoumané osoby nemají znát hypotézu, která je ve studii testována. Co když badatel chce srovnávat zkoumané osoby, které se učí nová slova v neutrální náladě, s osobami, které se mají naučit nová slova a jsou při tom rozzlobené nebo zahanbené? Výzkum by nepochybně nepřinesl hodnověrné výsledky, pokud by zkoumané osoby předem dostaly informaci, že je někdo úmyslně rozčílí (hrubým chováním) nebo zahanbí. Směrnice proto uvádějí, že pokud je taková studie vůbec povolena, musí být zkoumané osoby informovány co nejdříve po skončení pokusu. To se označuje jako debriefing (deinstruktáž). Při něm musí být zkoumaným osobám vysvětleny důvody, proč byly drženy v nevědomosti nebo byly oklamány. Jakékoli přetrvávající emoční reakce musí být zpracovány tak, aby neutrpěla důstojnost účastníků a aby vzrostlo jejich porozumění a ocenění výzkumu.

Právo na ochranu informací

Třetí zásadou etického zacházení je právo na ochranu informací. Informace získané o zkoumané osobě během studie musí být považovány za důvěrné a bez souhlasu zkoumané osoby nesmějí být dostupné jiným osobám. Běžně používaným postupem je oddělení jmen a dalších informací sloužících k identifikaci zkoumané osoby od údajů shromážděných v průběhu studie. Údaje jsou potom označeny pouze kódem nebo číslem případu. Tímto způsobem je zajištěno, že kromě experimentátora nemá nikdo jiný přístup k informacím o tom, jak konkrétní účastník pokusu reagoval. Dalším běžným postupem je uvádět pouze souhrnné údaje - například průměrné hodnoty všech osob ve skupině. I toto opatření chrání soukromí jednotlivých účastníků výzkumu.

Dokonce i tehdy, jsou-li splněny všechny etické podmínky, musí badatel zvažovat cenu studie – nikoli ekonomické náklady, ale cenu z lidského hlediska – a porovnat ji s potenciálním užitkem. Je opravdu nutné uskutečnit studii, při níž budou účastníci klamáni nebo uváděni do rozpaků? Výzkum může pokračovat jedině tehdy, má-li badatel a kontrolní komise přiměřenou jistotu, že studie může přinést cenné informace.

Výzkum na zvířatech

Další oblastí, v níž je nutné dbát na etické normy, je výzkum na zvířatech. Asi 7 % z celkového objemu psychologických studií je prováděno na zvířatech, a v 95 % jsou zkoumanými zvířaty potkani, myši a ptáci. Psychologové provádějí výzkum na zvířatech ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je, že chování zvířat může být samo o sobě zajímavé a stojí za to je studovat. Druhým důvodem je skutečnost, že zvířecí systémy se mohou stát modelem pro lidské systémy, a výzkum na zvířatech tedy může přinést znalosti, jejichž získávání od lidí by bylo nemožné nebo neetické. Výzkum na zvířatech sehrál zásadní úlohu při chápání a léčení psychologických problémů, jako je například úzkost, stres, agrese, deprese, zneužívání drog, poruchy příjmu potravy, vysoký krevní tlak a Alzheimerova choroba. Přestože se stále diskutuje o tom, zda vůbec provádět výzkumy na zvířatech a jaký typ výzkumu je etický, většina psychologů (80 %) i studentů psychologie (72 %) ve Spojených státech užití zvířat při výzkumu schvaluje. Navzdory této široké podpoře však přetrvávají rozpaky nad malou skupinou studií, jejichž součástí jsou bolestivé nebo škodlivé postupy. Právě proto federální předpisy i předpisy Americké psychologické asociace (APA) vyžadují, že všechny bolestivé nebo škodlivé postupy uplatněné na zvířatech musí být důkladně ospravedlněny poznatky, které budou ze studií získány. Směrnice APA také zdůrazňují, že morální povinností badatelů je zacházet se zvířaty humánním způsobem a minimalizovat jejich bolest a utrpení. Kromě těchto specifických směrnic platí základní etický princip výzkumu, že všechny osoby, které se účastní psychologických studií, by měly být ve výzkumu považovány za rovnocenné partnery. Některé výzkumy popisované na stránkách této knihy byly provedeny dříve, než byly formulovány popsané etické zásady, a většina kontrolních komisí by je dnes již nepovolila.

Pohled z obou stran: Jsme od přírody sobečtí?

Tato provokativní otázka rozděluje vědce a filozofy už po staletí. Následující dvě stanoviska ukazují, jak lze na altruismus a sobectví pohlížet ze dvou odlišných perspektiv – čistě biologické a psychologicko-morální.

Ano, v jistém biologickém ohledu jsme sobečtí (George C. Williams)

Ano, v jistém biologickém ohledu jsme sobečtí, ale tento ohled je důležitý a měli bychom jej mít na mysli při diskusi o lidských záležitostech, etické filozofii a souvisejících tématech. Jsme sobečtí zvláštním způsobem, jak to od nás vyžadují naše geny. Geny - lidské, nebo jiné -, které přenáší geny účinněji než těla jiných příslušníků populace, vítězí. Jedinci mohou zvítězit v této genetické soutěži hlavně tím, že se dožijí dospělosti a úspěšně soupeří o zdroje (potravu, hnízdo, partnera a tak dále) nezbytné pro další reprodukci. V tomto ohledu jsme tedy nevyhnutelně sobečtí, nicméně to nemusí znamenat, že se od nás nikdy neočekává nesobecké chování v tom smyslu, jak je obvykle chápeme. Jednotlivci mohou a často to i dělají - pomáhat druhým při získávání zdrojů a vyhýbání se ztrátám nebo nebezpečí. Z biologického hlediska je důležité pozorovat okolnosti, za nichž se nesobecké chování vyskytuje. Nejnápadnějším příkladem nápomocného chování je pomoc rodičů potomstvu. Lze je vysvětlit tak, že rodiče by nepředali své geny úspěšně další generaci, kdyby se o své potomstvo specifickým způsobem nestarali: savčí matky kojí svá mláďata, ptáci přinášejí mláďatům potravu do hnízda, rostlina musí každému semínku zajistit optimální množství živin. Přesto tento druh zaopatření nelze generalizovat jako péči dospělých o mladé. Vždy působí mechanismy, s jejichž pomocí rodiče obvykle dokážou identifikovat své vlastní potomstvo a zaměřit svou péči výhradně na ně. Odehrává-li se veškeré rozmnožování pohlavní cestou a partneři jsou jen zřídkakdy blízce příbuzní, má každý potomek polovinu genů od každého rodiče. Z pohledu rodiče má syn nebo dcera geneticky poloviční důležitost než sám rodič a reprodukce potomstva je pro přenos genů jen z poloviny tak důležitá jako reprodukce vlastní. Jenže částečná genetická totožnost se vztahuje na všechny příbuzné, nejen na potomstvo. Pro sobecké geny jedince je stejně užitečné nesobecké chování obecně vůči všem příbuzným, nejen vůči vlastním potomkům. Takové chování pramení z takzvané rodové selekce, přírodního výběru pro adaptivní užití vodítek, které naznačují stupeň a pravděpodobnost příbuznosti. Pokud existuje jakýkoli důkaz o rodové příbuznosti, od jedince se očekává, že bude dávat přednost příbuzným před cizími jedinci a rovněž blízkým příbuzným (rodičům, potomkům, sourozencům) před vzdálenějšími příbuznými. Pták, jehož samička nakladla do hnízda vajíčka, může být evolučně zvýhodněn, jestliže sedí na vajíčkách a krmí vylíhlá mláďata. Co když ale nejde o jeho vlastní mláďata? Může si být skutečně jistý tím, že jeho samičku neoplodnil sousední sameček a že z jednoho nebo i z více vajíček se nevylíhne cizí mládě? Samičky mnoha ptačích druhů se velmi často dobrovolně i nedobrovolně páří s cizími samečky. Samečkové těchto druhů obzvláště ostražitě sledují chování svých partnerek a důsledně vyhánějí soky ze svého teritoria. Předpokládá se, že samečkové druhů, u nichž je asi desetina vajíček oplodněna jejich soky, se ke svým mláďatům chovají méně pozorně než samečkové těch druhů, jejichž samičky nebývají oplodněny jinými partnery. Rodová selekce je jedním z faktorů aktivujících nesobecké chování. Dalším faktorem je reciprocita mezi nepříbuznými jedinci, která každému účastníkovi přináší okamžitý nebo budoucí prospěch. Jiným typem chování je sobecké klamání nebo manipulace s altruistickými nebo kooperativními instinkty, které působí na bázi rodové selekce. Ani ptačí samičky si nemohou být jisty, že pečují o vlastní mláďata, protože během jejich krátké nepřítomnosti mohla jiná samička do jejich hnízda snést cizí vajíčka. Tento jev se vyskytuje u mnoha ptačích druhů. Jedna samička získává výhodu tím, že využívá rodičovských instinktů jiné samičky. Klamání a manipulace jsou nejvíce rozvinuty u našeho vlastního druhu, a to díky našim řečovým schopnostem. Jindřich V. se podle Shakespeara obracel ke svému vojsku jako "ke skupině bratří". Feministické vůdkyně zase hovoří o "sesterství". Klamání a manipulace s emocemi druhých mohou mít samozřejmě úctyhodné i nečestné pohnutky.

Nejsme od přírody sobečtí (Frans B. M. de Waal)

Ať je již člověk považován za sebesobečtějšího tvora, součástí jeho podstaty jsou bezpochyby principy, na jejichž základě jedná ve prospěch jiných a usiluje o jejich štěstí, ačkoli mu to nepřináší žádný prospěch, pouze radost z toho, že štěstí druhých s nimi sdílí. (Adam Smith, 1759) Když se Lenny Skutnik v roce 1982 vrhl do ledové vody řeky Potomac v americkém Washingtonu, aby zachránil oběť letecké katastrofy, nebo když nizozemští civilisté ukrývali za 2. světové války židovské rodiny, riskovali život kvůli naprosto cizím lidem. Stejně tak když Binti Jua, gorila nížinná chovaná v chicagské zoologické zahradě Brookfield, zachránila chlapce v bezvědomí, který upadl do jejího výběhu, chovala se tak, jak ji nikdo nikdy neučil. Takové jednání na nás hluboce působí, protože je ku prospěchu příslušníků našeho živočišného druhu. Při svém studiu evoluce empatie a morálky jsem však objevil tolik důkazů o tom, že zvířata o sebe vzájemně pečují a reagují na strádání jiných jedinců, až jsem začal být přesvědčen o tom, že přežití nezávisí jen na síle v boji, ale také na spolupráci a přátelských službách. U šimpanzů je například běžné, že přihlížející zvíře přistoupí k oběti útoku a jemně ji obejme kolem ramen. Navzdory těmto pečovatelským sklonům biologové zcela běžně vykreslují člověka a jiné živočichy jako naprosté sobce. Důvod spočívá v domněnce, že veškeré chování se vyvinulo tak, aby posloužilo vlastním zájmům jedince. Je tedy logické předpokládat, že geny, které svému nositeli nejsou ku prospěchu, jsou v procesu přirozeného výběru v nevýhodě. Ale je správné označovat živočicha za sobeckého jen proto, že se jeho chování vyvinulo tak, aby mu bylo ku prospěchu? Při úvahách o tom, proč se zvíře právě tady a teď chová určitým způsobem, je proces vývoje chování v průběhu milionů let evoluce irelevantní. Zvířata vidí pouze bezprostřední důsledky svého jednání, a ani ty jim nejsou vždy jasné. Můžeme se domnívat, že pavouk tká síť, aby lapil mouchy, ale toto tvrzení je pravdivé pouze na funkční úrovni. Nemáme žádné důkazy svědčící ve prospěch domněnky, že pavouci mají představu o tom, k čemu jsou jejich sítě. Jinak řečeno, účel chování nevypovídá o jeho skrytých motivech. Teprve nedávno byl pojem "sobectví" připraven o svůj typický význam a byl použit mimo oblast psychologie. Přestože jej dnes někteří lidé vnímají jako synonymum chování, které směřuje k docílení vlastního prospěchu, sobectví v sobě obsahuje záměr posloužit vlastním zájmům a předpokládá znalost toho, co jedinec získá určitým chováním. Popínavá rostlina může sledovat vlastní zájem a přerůst strom, ale protože rostliny nemají úmysly a vědomosti, nemohou být sobecké v jiném než metaforickém smyslu. Ze stejného důvodu nemohou být sobecké ani geny. Charles Darwin nikdy nezaměňoval adaptaci za sledování individuálních zájmů a uznával altruistické motivy. V tomto ohledu jej inspiroval Adam Smith, filozof morálky a zakladatel ekonomie. O rozdílu mezi sobeckými motivy a chováním sledujícím vlastní prospěch mnohé vypovídá i skutečnost, že Smith, který kladl důraz na vlastní zájem jako řídicí princip ekonomiky, psal také o všeobecné lidské schopnosti soucitu. Kořeny tohoto sklonu nejsou žádným tajemstvím. Všechny živočišné druhy, které se spoléhají na spolupráci, vykazují loajalitu ke skupině a sklony k vzájemné pomoci. Tyto sklony se vyvinuly v prostředí sociálního života, v němž jsou zvýhodněni příbuzní a ti jedinci, kteří dokážou oplatit laskavost. Nutkání pomáhat druhým tedy nikdy nebylo zcela bez vazby na přežití jedince, který pomáhal. Později se však toto nutkání oddělilo od důsledků, které utvářely jeho evoluci, a snaha pomáhat se projevovala i v případě, kdy byla odměna nepravděpodobná - například když byl příjemcem pomoci cizí jedinec. Označovat veškeré chování za sobecké je stejné jako označovat všechen život na Zemi za přeměněnou sluneční energii. Obě tvrzení mají určitou obecnou platnost, ale nedokážou vysvětlit a popsat rozmanitost, kterou vidíme všude kolem sebe. Někteří živočichové přežívají díky nelítostnému soupeření, jiní zase díky vzájemné pomoci. Pojetí, které nedokáže rozlišit opačné přístupy, je snad užitečné pro evoluční biology, ale v psychologii nemá místo.

Byl pozorován případ, kdy dospívající šimpanz objímá a utěšuje vřeštícího dospělého šimpanze, který byl poražen v boji. U jiných živočišných druhů podobné „utěšování“ dosud nebylo popsáno. Jedná se o určitou formu empatie bez hmatatelného užitku pro toho, který ji projevuje.

Dílčí shrnutí a otázky k zamyšlení

Dílčí shrnutí

Součástí psychologického výzkumu je vytvoření hypotézy a její testování s využitím vědeckých metod. Mezi základní pojmy nezbytné pro pochopení psychologických experimentů patří nezávislé a závislé proměnné, experimentální a kontrolní skupina, náhodné rozdělení, měření a statistika.
Nelze-li uskutečnit experiment, je možné použít korelační metodu a s její pomocí určit, zda jedna přirozeně se vyskytující proměnná souvisí s jinou proměnnou. Míra souvislosti se vyjadřuje korelačním koeficientem r, který může být kladný (+1,00) nebo záporný (-1,00).
Výzkum lze provádět také metodou pozorování: přímým pozorováním, dotazováním nebo případovou studií. Posledním typem výzkumu je narativní rešerše nebo statistická metaanalýza.
K základním etickým principům zacházení s účastníky experimentů patří minimální riziko, informovaný souhlas a právo na ochranu informací. Jakékoli bolestivé nebo škodlivé postupy při výzkumu na zvířatech musí být důkladně ospravedlněny.

Otázky rozvíjející kritické myšlení

Proč nelze z korelace vyvozovat kauzalitu?

Klasická studie ukázala, že dávají-li chlapci ve věku devíti let přednost televizním programům s násilnou tematikou, souvisí to s jejich agresivním chováním v 19 letech. Proč se této studii nepodařilo prokázat, že sledování násilí v televizi zvyšuje agresivitu chlapců? Jaký typ důkazu bychom potřebovali, abychom mohli takové tvrzení vyslovit?

Korelace v praxi

Předpokládejme, že badatel zjistil, že mezi symptomy poruchy příjmu potravy a nadměrným zájmem o tělesný vzhled existuje korelace 0,50. Jaký závěr z toho může vyvodit? Co by mohlo vysvětlit pozorovaný vztah? Dokážete formulovat hypotézu o příčině a následku? Jak byste takovou hypotézu mohli testovat?

Jak se provádí psychologický výzkum