Zvládání hladu zahrnuje řadu stejných homeostatických principů jako zvládání žízně, ale příjem potravy je mnohem složitější než pití. Když máme žízeň, obvykle nám vystačí jen voda. Chceme-li zůstat zdraví, potřebujeme jíst řadu různých látek (bílkoviny, cukry, tuky, minerály). V průběhu evoluce si náš mozek osvojil způsoby, jak vybírat jídlo potřebného složení (a jak se vyhnout potravinám, kterými bychom se mohli otrávit).Lidé se rodí s určitými chuťovými preferencemi a averzemi. Dokonce i nemluvňata reagují na sladkou chuť mlaskavými pohyby rtů a výrazy tváře, ve kterých se zračí libost. V reakci na hořkou chuť se odvracejí a ve tváři se jim zračí odpor. Potravní preference vznikají i prostřednictvím různých mechanismů učení a sociálního učení.
Podmíněná averze
Pokud někdy ochutnáme dobré jídlo nebo pití, po kterém je nám špatně a zvracíme, příště už nám stejné jídlo nebo pití pravděpodobně chutnat nebude. Jídlo se nezměnilo, ale my ano, protože jsme si vytvořili nové asociativní vzpomínky, v jejichž důsledku vnímáme určité jídlo jako nepříjemné a nežádoucí. Tento proces se nazývá podmíněná averze.
Interakce mezi homeostázou a pobídkami
Ať už se rozhodneme pro jakékoli jídlo, je jasné, že v zájmu udržení energetické homeostázy jíst musíme. Hlavní spalovanou živinou je jednoduchý cukr glukóza. Nedostatek potřebných živin vyvolá hlad, a naopak nadbytek živin hlad tlumí. Přestože je ale homeostáza zásadním faktorem řízení hladu, stejně důležité jsou incentivní faktory. Hlad tedy nemůžeme plně pochopit, dokud neporozumíme interakci mezi homeostázou a pobídkami. Důležitou součástí interakce mezi fyziologickými signály hladu a potravními pobídkami je učení.
Zdánlivé krmení
Pokud je odstraněn uzávěr trubičky, všechna pozřená potrava ze žaludku vypadne, aniž by byla strávena. Tento proces nazýváme zdánlivé krmení. Zvířata postupně zvyšují množství pozřené potravy, protože přišla na to, že jídlo jim dává méně kalorií než dříve.
Podmíněná sytost
Pokusy tohoto typu vedly k vytvoření hypotézy o podmíněné sytosti: pocit nasycení po jídle je přinejmenším částečně výsledkem učení.
Aliestezie
Poslední formou interakce mezi potravními pobídkami a homeostatickým pudem je jev zvaný aliestezie, kdy jídlo (zejména sladké) chutná lépe, pokud má člověk hlad. Obecně řečeno, aliestezie znamená, že jakýkoli vnější podnět, který „napravuje“ vnější potíže, je vnímán jako příjemný.
Fyziologické projevy a integrace signálů hladu
Pocity spjaté s kontrakcemi žaludečních stěn nejsou skutečnou příčinou hladu. Fyziologický signál hladu je v přímějším spojení se skutečným zdrojem kalorií pro neurony a další buňky - tedy s hladinou glukózy a dalších živin v těle. Jako senzor nedostatku kalorií funguje sám mozek. Neurony v určitých oblastech mozku, zejména v mozkovém kmeni a hypotalamu, jsou vůči hladině glukózy obzvláště citlivé. Nejcitlivější signál o dostupnosti živin pochází z receptorů, které jsou od mozku i od jídla odděleny: jsou to receptory v játrech. Játra dokážou přesněji změřit hodnotu různých živin, které tělo využívá.Má-li vzniknout vědomý pocit hladu a touha vyhledat potravu, musí být signál hladu z mozkového kmene dále zpracován v předním mozku. Klíčovým místem tohoto procesu je hypotalamus.
Laterální hypotalamický syndrom
Poškození laterální části hypotalamu vyústí v naprostou nepřítomnost pocitu hladu, přinejmenším do té doby, než se ostatní části mozku zotaví a nahradí funkci poškozených částí. Tento jev se nazývá laterální hypotalamický syndrom. Zvířata s uměle navozenými drobnými poškozeními (lézemi) v oblasti laterálního hypotalamu potravu prostě ignorují.
Ventromediální hypotalamický syndrom
Téměř přesně opačné chování pozorujeme u ventromediálního hypotalamického syndromu. Léze v oblasti ventromediálního talamu vyvolávají nadměrnou chuť k jídlu. Zvířata s touto poruchou hltavě žerou a spotřebují velké množství potravy, zvláště pokud je chutná. Není nijak překvapivé, že tloustnou tak dlouho, až začnou být obézní.
Dnes už ale víme, že pojmy „centrum hladu“ a „centrum sytosti“ jsou příliš zjednodušující, a to hned z několika důvodů. Lze z toho soudit, že léze hypotalamu ve skutečnosti neničí hlad. Spíše snižují nebo zvyšují základní nastavení tělesné hmotnosti.
Použitá literatura
Atkinson, R. L. a kol.•(2012)•Psychologie•15. vyd.•Portál•s. 428-433
