Motivace je stav, který aktivuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímána jako vědomá touha – touha po jídle, pití, sexu. Příčinami motivace mohou být fyziologické události probíhající v mozku a v těle, ale také kulturní a sociální interakce s jedinci v našem okolí.Psychologové u základních motivací tradičně rozlišují dva typy teorií:
Pudové teorie: Zdůrazňují úlohu interních faktorů. Některé vnitřní pudy, například hlad a žízeň, jsou považovány za vyjádření fyziologických potřeb.
Incentivní teorie: Zdůrazňují roli vnějších událostí nebo předmětů touhy (pobídky neboli incentivy).
Pudy a homeostáza
Lidé a zvířata balancují mezi fyziologickými extrémy. Organismus je jako křehký a jemně vyladěný stroj, který nedokáže pracovat, pokud jeho vnitřní prostředí není v rovnováze. Vnitřní stav zůstává relativně stálý, i když se vnější podmínky mění. Většina základní motivace je zaměřena na pomoc při udržování této rovnováhy.
Homeostáza
Aktivní kontrolní proces pro udržení stálého vnitřního stavu (z řec. homeo – stejný a stasis – neměnný). Homeostatický řídicí proces je systém, který se aktivně podílí na udržení tohoto stavu.
Základní nastavení (Set point)
Hodnota (cílová hodnota), kterou se homeostatický systém snaží udržet. Funguje podobně jako termostat: pokud se aktuální stav odchýlí od základního nastavení, systém spustí nápravnou reakci.
Tělesná teplota a homeostáza
Teplota mozku se mění v úzkém rozmezí několika málo stupňů. O tuto stálost se starají fyziologické i psychické homeostatické řídicí mechanismy.
Detekce změny teploty probíhá v mozku. Jako neurální termostaty působí neurony nacházející se zejména v přední oblasti hypotalamu. Pokud se jejich teplota odchýlí od normální hodnoty, změní se jejich metabolismus a vzorec aktivity, což je podnětem ke spuštění nápravných reakcí.
Horečka a změna nastavení
Nemoc dokáže dočasně zvýšit základní nastavení v mozku o několik stupňů. Cílová teplota organismu se tím zvýší a výsledkem je horečka. Člověk se začne třást, aby dosáhl nově nastavené vyšší hodnoty, i když je ve vyhřáté místnosti, dokud hypotalamické neurony nedosáhnou zvýšeného základního nastavení.
Žízeň jako homeostatický proces
Žízeň je psychický projev potřeby vody, která je nezbytná pro přežití. Pokud tělo ztrácí vodu, začíná čerpat ze dvou typů zásobních tekutin:
Intracelulární tekutina: Voda obsažená uvnitř buněk.
Extracelulární tekutina: Voda obsažená v krvi a dalších tělních tekutinách.
Extracelulární žízeň
Nastává, když tělo ztrácí vodu z krve (pocení, dýchání, močení, krvácení). Pokles celkového objemu krve vyvolá snížení krevního tlaku, což zaznamenají receptory v ledvinách, srdci a velkých cévách.
ADH (antidiuretický hormon): Uvolněn hypofýzou, způsobí, že ledviny zadrží vodu a vrací ji zpět do krevního oběhu.
Renin a Angiotenzin: Ledviny uvolní renin, který reaguje na angiotenzin, jenž aktivuje neurony v mozku. Výsledkem je pocit žízně a potřeba pít.
Intracelulární (osmotická) žízeň
Je způsobena osmózou – tendencí vody přesouvat se z oblasti s dostatkem vody do oblasti s nedostatkem.
Pokud v krvi stoupne koncentrace solí (např. po slaném jídle), krev se stává „slanější“ a procesem podobným vysávání kaňky savým papírem odčerpává vodu z buněk.
Jakmile vysoká koncentrace soli v krvi vysaje vodu z neuronů v hypotalamu, tyto neurony se aktivují a vyvolají pocit žízně.
Použitá literatura
Atkinson, R. L. a kol.•(2012)•Psychologie•15. vyd.•Portál•s. 420-424
