Biologická psychologie a moderní neurověda

Raný řecký lékař, který jako jeden z prvních prováděl pitvy a správně určil, že centrem vnímání, paměti a myšlení není srdce, ale mozek.

Německý psychiatr a neuropatolog, který jako první popsal patologické změny v mozku způsobující presenilní demenci, která dnes nese jeho jméno.

Pavlovův velký rival usilující o vytvoření striktně objektivní reflexologie, který se na rozdíl od Pavlova zaměřil primárně na zkoumání motorických sdružených reflexů.

Britský fyziolog, který jako první prokázal oddělení nervových drah zjištěním, že senzorické nervy vstupují do míchy zadními kořeny a motorické vystupují předními.

Byl tím vědcem, který zbavil nervový vzruch (akční potenciál) mystiky a ukázal jej čistě jako objektivně měřitelný elektrický fyzikální jev.

Francouzský lékař, který po pitvě afatického pacienta poskytl nezvratný klinický důkaz pro fyziologickou lokalizaci centra produkce řeči v levém čelním mozkovém laloku.

Spolu s Richardem Pettym zformuloval dominantní teorii přesvědčování (ELM), která mapuje kognitivní cesty, jimiž centrálně nebo periferně zpracováváme argumenty a měníme své postoje.

Popsal mechanismus přirozeného výběru a do psychologie zasáhl tvrzením o evoluční kontinuitě mezi zvířaty a lidmi i zkoumáním univerzálního výrazu emocí.

Přední expert na psychologii emocí, který mezikulturním výzkumem exaktně potvrdil univerzálnost základních lidských emocí a objevil detekovatelný fenomén mikro-výrazů.

Vybudoval osobnostní typologii na biologických základech a faktorovou analýzou identifikoval tři super-faktory: introverzi-extraverzi, neuroticismus a psychoticismus.

Vylepšil metody mozkové stimulace a vytvořil u opic velmi přesnou mapu motorických a senzorických center, čímž položil základy moderní neurochirurgii.

Průkopník metody chirurgické extirpace, který radikálně vyvrátil lokalizační snahy frenologů tvrzením, že mozková kůra zvířat a lidí funguje jako jednotný propojený celek.

Etolog a nositel Nobelovy ceny, který zasvětil kariéru studiu včel a objevil včelí taneček, kterým si hmyz s obrovskou přesností sděluje informace o potravě.

Spolu s Eduardem Hitzigem prokázal přímou elektrickou stimulací mozku psů lokalizaci motorických funkcí na mozkové kůře.

Železniční dělník, který přežil proražení čelních laloků železnou tyčí. Jeho následná dramatická změna charakteru poskytla historicky první důkazy o tom, že mozek přímo řídí osobnost a emoce.

Průkopník myšlenky o lokalizaci mentálních schopností do různých částí mozkové kůry a zakladatel frenologie, který zkoumal vztah mezi velikostí mozku a intelektem.

Otec kognitivní neurovědy, který rozšířil výzkum pacientů s rozděleným mozkem a objevil v levé hemisféře modul takzvaného interpretru, jenž racionalizuje naše chování.

Klinický neurovědec, který aplikoval Gestalt principy na fungování mozku, odmítl úzkou lokalizaci funkcí a prosazováním tendence k seberealizaci silně ovlivnil humanistickou psychologii.

Kanadský průkopník biopsychologie, který představil koncept buněčných shromáždění a definoval známé pravidlo učení, podle něhož se „společně pálící neurony propojují“.

Jako první úspěšně změřil rychlost nervového vzruchu, navrhl trichromatickou teorii barevného vidění a zavedl koncept nevědomého usuzování ve vnímání.

Významný fyziolog, který odmítl Helmholtzův přístup a díky existenci paobrazů prosadil teorii dokazující, že zrakové receptory v oku pracují ve dvojicích.

Spolupracovník Gustava Fritsche, který pomohl poskytnout exaktní a nevyvratitelný fyziologický důkaz o lokalizaci motorických funkcí na mozkové kůře.

Nositel Nobelovy ceny, jenž na mořském plži precizně dokázal, že učení fyzicky a chemicky přetváří neuronové spoje prostřednictvím mechanismu dlouhodobé potenciace (LTP).

Německý psychiatr z Wundtovy školy, který vytvořil celosvětově přijatý systém klinických diagnóz a jako jeden z prvních testoval účinky farmak na lidskou psychiku.

Předchůdce Darwina, který věřil, že adaptivní fyziologické změny, které organismus získá během svého života, se předávají na potomstvo, což částečně rezonuje s dnešní epigenetikou.

Ačkoliv celý život neúspěšně hledal fyzickou paměťovou stopu (engram) v mozku krys, vyvrátil představy o mozku jako telefonní ústředně formulováním zákonů mozkové činnosti.

Neurovědec zkoumající biologické základy úzkosti, který dokázal klíčovou roli amygdaly a objevil v mozku dvě cesty pro rychlé i analytické zpracování hrozby.

Ruský psycholog a spolupracovník Lva Vygotského, který detailně zmapoval fungování mozkových center a položil základy moderní neuropsychologie a kognitivní diagnostiky.

Americký neurovědec, který vytvořil evoluční a populární model Trojjediného mozku, jenž lidskou nervovou soustavu dělí na vrstvu plazí, paleosavčí a neosavčí.

Nezávisle na Charlesi Bellovi dospěl k anatomickému objevu o rozdělení senzorických a motorických nervů, což vstoupilo ve známost jako Bell-Magendieho zákon.

Lékař a autor, který se zaměřuje na hluboké propojení mezi traumatem v raném dětství, chronickým stresem, rozvojem závislostí a psychosomatických i autoimunitních onemocnění.

Kanadský neurobiolog, jehož přelomové výzkumy v oblasti epigenetiky poskytly biologický exaktní důkaz o tom, jak raná mateřská péče chemicky modifikuje DNA a reakce na stres.

Pacient, který po chirurgickém odstranění hipokampu ztratil schopnost tvořit nové vědomé vzpomínky, čímž vědcům poskytl absolutně klíčové důkazy o lokalizaci a rozdělení lidské paměti.

Portugalský neurolog vyznamenaný Nobelovou cenou za vyvinutí drastického chirurgického zákroku zvaného prefrontální lobotomie, který se dříve masově užíval u psychotických pacientů.

Jeden z největších experimentálních fyziologů, který prokázal, že bez ohledu na způsob stimulace vyvolá konkrétní senzorický nerv vždy pouze pro něj charakteristický vjem.

Ruský fyziolog a nositel Nobelovy ceny, jehož objev psychických reflexů a detailní experimentální popis klasického podmiňování navždy změnil směřování moderní psychologie.

Italský neurofyziolog, jehož tým učinil převratný objev zrcadlových neuronů, čímž poskytl neurofyziologický základ pro porozumění empatii a sociálnímu učení.

Neurolog a mistr kazuistiky, který prostřednictvím svých literárně bohatých případových studií přibližoval veřejnosti bizarní a fascinující neurologické poruchy plně v kontextu lidskosti pacientů.

Významný neurobiolog a primatolog, který fenomenálně syntetizuje poznatky z fungování mozku, genetiky a evoluce k vysvětlení toho, proč se my lidé chováme tak, jak se chováme, v dobrém i ve zlém.

Snaha vysvětlit všechny psychické jevy pomocí fyziologie jej dovedla k objevu konceptu inhibice v mozku a tvrzení, že veškeré chování je čistě reflexivní povahy.

Zjistil, že organismus reaguje na jakýkoliv chronický stresor univerzální biologickou odpovědí, kterou nazval Obecný adaptační syndrom (GAS).

Nobelista, který experimenty s pacienty s rozděleným mozkem (split-brain) způsobil revoluci v chápání lateralizace a specializace pravé a levé mozkové hemisféry.

Gallův student a kolega, který zpopularizoval frenologii a úspěšně ji šířil zejména ve Spojených státech jako praktický nástroj pro hodnocení charakteru a intelektu.

Nizozemský nobelista a otec etologie, který definoval čtyři základní biologické otázky nezbytné pro komplexní pochopení evolučního a funkčního chování zvířat.

Německý neurolog, který objevil mozkové centrum v levém spánkovém laloku (Wernickeovo centrum), jež je nezbytné pro porozumění mluvenému slovu.