1. dubna 2025

Šílený nápad nebo životní výzva?

Maraton, jedna z nejprestižnějších a nejnáročnějších disciplín lehké atletiky, právem nazývaná královnou všech sportů. Jeho vzdálenost, 42 kilometrů a 195 metrů, je dostatečně dlouhá na to, aby prověřila každou část těla, ale především mysl. Vzdálenost, jejíž pokoření je pro většinu nadlidský výkon. Proto se jen méně než 1 % populace někdy zúčastnilo a dokončilo maraton. A od 26. 10. 2024 k nim patřím i já. Ale proč by někdo, kdo se poslední roky věnoval především silové atletice a upřednostňoval sílu před vytrvalostí, přijal výzvu maratonu? A to i přesto, že ho dlouhodobě limitovalo běžecké zranění?

Moje sportovní minulost

Sport měl v mém životě pevné místo už od dětství. Začalo to fotbalem a mým začleněním do městského klubu, takže o běh nebyla až taková nouze. Zpočátku to byla jen nevinná zábava, ale časem se to změnilo. Sport přestal být jen hrou – stal se povinností, kterou jsem vnímal stále stresověji. Tento tlak eskaloval v dospívání a vysvobozením se mi stalo až akutní zhoršení problémů s pohybovým aparátem, které mě na dlouhý čas vyřadilo ze všech pohybových aktivit. Množství volného času a můj stále silný vztah ke sportu mě vedly k hledání nových forem pohybu – tentokrát však nic kolektivního. Proč? Protože jsem si už vsugeroval, že nemám žádnou hodnotu ani uznání. Že světu nemám co nabídnout. A tak jsem se upnul na jediné, co jsem mohl ovlivnit – své tělo. Posilování se stalo mým únikem, slepou snahou dosáhnout povrchního fyzického ideálu krásy. Možná se v tomto období objevil nějaký pokus o běh, ale zůstanu jen u slova pokus.

Všechno se ale změnilo s příchodem pandemie COVID-19 a běh se stal jedinou aktivitou. Ne však nadlouho. Zvýšená běžecká aktivita odhalila nevyléčené následky dvojnásobného zranění kotníku, které se mi přihodilo rok předtím. Takže další nežádoucí stopka. Jenže posedlost vypadat dokonale to nezastavila. Gradovala i po pandemii, když se všechno točilo kolem mě. Chtěl jsem získat nějakou hodnotu, tak proč nezačít ničit své tělo množstvím tréninků ve fitku, naběhaných kilometrů i se zraněním, nesmyslných diet a nesprávných stravovacích návyků, a to všechno na úkor skutečných hodnot – vztahů, lidí kolem mě a jejich významu v mém životě. Postupně se mi všechno začalo vzdalovat – nebo spíš já sám jsem se vzdaloval. Až jsem nakonec zůstal sám. Dobrovolně. Odmítal jsem lidi kolem sebe a nikdo vlastně netušil, kdo opravdu jsem. A tak se v mé hlavě zrodila jediná myšlenka – dokázat něco velkého. Něco, co by mě fyzicky a hlavně mentálně posunulo za hranice. Uběhnout maraton.

Když už není cesty zpět

Věděl jsem, že mé zranění mě značně omezuje, a obával jsem se, že jakékoliv větší běžecké zatížení ho může ještě zhoršit. I proto jsem s registrací váhal. Nakonec jsem se však odhodlal – šest týdnů před startem jsem se oficiálně zapsal mezi účastníky. Definitivně mě přesvědčil i fakt, že tento maraton byl úplně prvním ročníkem akce. Myšlenka stát u zrodu něčeho nového ve mně vyvolala zvláštní pocit vzrušení a jistotu, že to musím zkusit – že lepší šance už nikdy nepřijde. Registrace dokončena, už není cesty zpět.

Příprava na běh bez běhu?

Prvním krokem v přípravě na maraton bylo zjistit, v jakém fyzickém stavu se nacházím. První tempový běh měl poskytnout odpověď. A také poskytl – ale odhalil mnohem více, než jsem chtěl. Ukázal, že mé zranění mi nedovolilo uběhnout ani pár kilometrů. Frustrace a zklamání byly na místě, nejhorší scénář se naplnil. Toto byl můj poslední běh před maratonem. Nedokázal jsem se smířit s takovým koncem, a tak jsem okamžitě začal hledat dobrého fyzioterapeuta. Naštěstí se uvolnil jeden termín a o pár dní už jsem byl na vyšetření. Diagnóza byla jasná – akutní řešení nepomůže a jediné, co můžu udělat, je úplně vynechat běh z přípravy. Ale naděje tam stále byla. A tak se moje maratonská příprava skládala výhradně ze stacionárního kola, posilovny a snahy shodit alespoň pár kilogramů, které by na trati ještě více zatížily můj kotník. Až den před závodem jsem si uběhl pár stovek metrů – ne pro trénink, ale abych vyzkoušel novou obuv (Asics Novablast 4). Výběr tenisek byl zdlouhavý, ale nakonec úspěšný – model mi sedl perfektně. Teď už zbývalo jen doufat, že můj kotník vydrží nápor více než 40 kilometrů.

Když se sny setkávají s (krutou) realitou

Den mého prvního závodu – a hned maratonu – byl pro mě obrovskou psychickou zátěží. Spánek nebyl ideální, ale únavu jsem naštěstí nepociťoval. Poslední dny byly totiž věnovány regeneraci a doplnění svalového glykogenu potřebného pro výkon. Počasí vyšlo ideálně – bez srážek, příjemných 15 stupňů. Ráno jsem snědl rychlé sacharidy, malé množství tuku a rychle vstřebatelné bílkoviny. Připravil jsem si suplementy, iontový nápoj, sacharidové gely a vyrazil směrem na městský stadion ve Vítkovicích. Hlavou mi vířily různé scénáře – dobré i špatné, smíšené s pocitem nejistoty. Poslední desítky minut před startem uběhly rychle. Stihl jsem se však dostatečně zahřát, protáhnout a dechovými technikami se trochu uklidnit. Přesto se můj puls rozburcoval na hranici téměř 150. Nervozita vrcholila, když jsem se ocitl přímo na startovní čáře – a to hned vedle favoritů z Keni. Nepopsatelný pocit. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomoval, co mě čeká.

Favorité mi hned po startu zmizeli z dohledu, ale euforie mě hnala dopředu. První kilometry jsem běžel v příliš vysokém, neudržitelném tempu, ale včas jsem si uvědomil, že musím zpomalit – do cíle ještě zbývalo příliš mnoho náročných kilometrů. Prvních deset kilometrů bylo prostě úžasných. Kéž by se to samé dalo říct i o těch zbývajících. Po této vzdálenosti mě doběhla skupina běžců vedená vodiči na čas 3:30. Ačkoliv jsem už tehdy cítil potřebu zpomalit, držel jsem se jich dalších 15 kilometrů. Pomáhalo mi to udržet konzistentní tempo a nemyslet na únavu. Od toho tu běžecké skupiny jsou – sám by člověk nikdy nezaběhl skvělý čas. Po 25. kilometru jsem se rozhodl běžet sám, už jsem nestačil tempu 5'00". S přibývajícími kilometry a obavami o svůj kotník se mi zhoršovala běžecká technika, ale paradoxně právě to můj kotník šetřilo. Když jsem překonal půlmaratonskou vzdálenost, byl jsem překvapený, že zranění se neozývá. Dalo mi to novou naději – maraton je reálný, už ho jen dokončit.

Na 30. kilometru, v části blízko mé univerzity s mírným stoupáním, jsem začínal mít pořádně těžké nohy. Přesto bylo tempo stále solidní a měl jsem štěstí – podařilo se mi začlenit ke dvěma dalším běžcům. Společně jsme se navzájem podporovali a snažili se udržet co nejlepší výkon. Největší krize přišla po 35. kilometru. Do té doby jsem si ještě troufal útočit na čas pod 3:40:00. Ale nohy, které mě začaly chytat do křečí už od 15. kilometru, mi jasně daly najevo, že riskovat se nevyplatí. Raději jsem zvolnil, než abych kvůli křeči musel úplně zastavit a znehodnotit všechny dobře zaběhnuté kilometry. Naše tříčlenná skupina se rozpadla. Každý z nás pokračoval sám a každého čekal ten nejtěžší boj – boj se sebou samým. Poslední kilometry byly zápasem mezi extrémní fyzickou vyčerpaností a obrovskou mentální euforií, která mě nutila vydat ze sebe maximum. Samotný poslední kilometr jsem běžel téměř v nejvyšším tempu celého závodu. Cíl byl na dohled, adrenalin mě úplně pohltil. Závěr běhu přímo na oválu stadionu byl magický. S euforií jsem překročil cílovou čáru v čase 3 hodiny, 41 minut a 33 sekund.

Slova nedokážou popsat, co jsem tehdy cítil. Byl jsem šokovaný – nejen tím, že jsem vůbec doběhl, ale hlavně časem, kterého jsem dosáhl. Při mé přípravě a obavách ze zranění byl už samotný finiš obrovským úspěchem. Ideální scénář byl pokořit 4 hodiny. Ale že jsem to zvládl o více než 18 minut rychleji? Neuvěřitelné.

Více než jen cílová čára

Celý tento zážitek byl výjimečný – od okamžiku rozhodnutí až po překročení cílové čáry. Nezapomenutelně se zapsal do mé paměti a už žádný běh nedokáže překonat tu erupci emocí. Navzdory všem pochybnostem a bolesti to stálo za to. Vím, že se na start znovu postavím, ale tentokrát s jiným přístupem – bez zbytečného destruktivního nasazení a hlavně s přípravou, která mi umožní si to i fyzicky užít. Protože rozhodně nejde o to něco si dokazovat, ale prožít každý krok naplno, cítit radost z běhu a nechat se unášet okamžikem. Skutečné vítězství není v čase na stopkách, ale v tom, co si z této cesty odnesu. A nakonec, nejde jen o běh – právě takto se odhaluje podstata všech cest, kterými v životě kráčíme. Více podrobných informací o běžeckém výkonu na mém Strava profilu Oficiální výsledky Oficiální web akce ČT reportáž